Vaření přátelé!

Nový rok je tady a já se nejvíce těším na to, že konečně zmizí odevšad ty žblepty o miléniu, i když se zjistilo, že je to vlastně jinak. Kdo z Vás si dal v rozjitřené náladě nějaké to předsevzetí, ví stejně dobře jako já, jak to s nimi dopadá. Jen na ukázku některá z těch, jenž se donesla mým uším: Rohlík se opět pokusí vyhodit ze sedla našeho Šampióna; Honza Vyčítal vyrazí k logopedovi (doufám, že si ho nesplete s hypnopedem); Marek Mikuláš přebere Hanzlíkovi manželku; Honza Macák se začne učit na banjo; Poutníci se odstěhují do Mongolska a Zbyněk Bureš se pokusí o první sexuální zážitek (nepočítáme-li sledování Kouzelné školky s Dádou Patrasovou). Jistě uznáte, že většina předsevzávajících, či jak se to himbajs řekne, měla už něco upito. Například ti Poutníci. Víte vy, jak těžko se žije v Mongolsku? Zeptejte se nějakého Mongola, třeba Lukáše Mayera. No, tak to vidíte, málem jsem v zápalu boje zapomněl na bilancování. Šest čísel za rok a půl, to není žádný zázrak, ani co se manželského sexu týče, natožpak u časopisu. Pokud však budeme počítat účinnost našeho plátku:

h = (dopálení + pobavení) / počet čísel [%]
dopracujeme se k naprosto fantastickým hodnotám!

Nedá nám to, abychom se opět nezmínili o BG publikaci století. Brandýsova škola na banjo, ve které tento nejlepší banjista celé Střední Koreje a Indie radí, informuje, ale především pátrá, se stala velmi brzy terčem posměchu. Jak jsme se doslechli, ale i sami zjistili, bylo toto megalomanské veledílo šito velmi horkou jehlou a je tudíž plné chyb. Z dobře informovaných zdrojů víme, že například v sóle Martina Fridricha ve skladbě “V dálce kamna sviští”, předseda zaměnil hnedle několik tónů, strun a chvatů. Prostě si to tento bodrý chlapec ani nepřehrál a pral to na papír, nota, nenota (Nejlepší banjista???). To se to hnedle žákům hraje lépe, když vědí jak na to! Členové naší redakce celou tuto „kauzičku“ pozorně sledovali a zjistili, že Péťa, vědom si svého pomýlení, vydal omluvně Fridrichovo sólo v BG listech (č.1, ročník IV) podruhé, jenže “EJHLE!!”: S těmi samými chybami a ještě skladbu přiřkl namísto Markovi Mikulášovi, jeho bratru Martinovi, který s ní nemá, nechce a nikdy nechtěl mít vůbec nic společného! Tento trapas pak zastřešuje vskutku zajímavý, taktéž prý lehce pozměněný rozhovor s M. Fridrichem, ve kterém si Martin stěžuje, jak ho ti záludní Vabanci terorizují, že mu svazují tkaničky od bot a pak ho nutí skákat „panáka“, a že ho brzdí a nedávají mu žádný prostor. Za tenhle zkomolený článek dostal Martin pupendo a musel prý skákat žabáky po celé klubovně. Příště Předsedo, až se ti zase dostane do ruky pero, zacházej s ním opatrněji!

Tak nám Míša Leicht zase doladil svou neposkvrněnou pověst pravdomluvného, spolehlivého a samozřejmě čestného plzeňského gentlemana. Jedná se konkrétně o Míšovo vystoupení v Malostranské besedě na jednom z koncertů naší oblíbené kapely Reliéf. Pravda, domlouvat si Mistra jako hosta na svůj večer pouze půl roku dopředu byla od našich skřehotajících vousáčů opravdu začátečnická chyba, kterou ještě podpořili tím, že se měsíc před akcí ještě telefonicky ubezpečili, zda všechno platí. Máslo na hlavě měl v tomto případě manager skupiny Rosťa Čapek, náš též oblíbený výrobce maket hudebních nástrojů a obdobných nesmyslů. Vyvrcholením celé causy bylo to, že Mistr den předem nechal přes kohosi vzkázat, že nepřijede, přičemž nebyl stižen nechutenstvím, chorobou, těhotenstvím či smrtí, ale docela obyčejně mu někdo nabídl lépe placený kšeft. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Malá rada na závěr: buď si Mistra nezvěte na důležitá vystoupení anebo si připravte nějakou tu tisícovku, abyste mohli přelicitovat případnou konkurenci.

P.S. Děkujeme za podporu našeho plátku a za PF, Míšo.

Honba za penězi a slávou může někdy dosíci skutečně obludných rozměrů. Příkladem za všechny se pro pravověrného bluegrassmana může stát nejnovější CD oplzlého hitmakera Honzy Nedvěda (to je ten oplzlejší). Dílo nese hrdý název „Pešek“, vlastně „Vašek“ a kromě několika pro nás nepodstatných jmen na něm učinkují borci bluegrassovým fanouškům ne neznámí. Luboš Novotný (ne Petr) na dobro tolik nepřekvapí. Nakonec, s podobnými kousky se netají už delší dobu. U Pavla Maliny se dá pochopit, že po Věře Martinové a Lence Filipové nalezl útěchu u chlapa, na němž je jistě kouzelné i to, že je daleko ošklivější než Pavel (což ovšem beze zbytku platilo již u Druhé Trávy). Co se týče Pepi Malini: možná chtěl jenom podepřít svého Bohabojného bratra. Pro mne je však hlavní lahůdkou účast takových bluegrassmanů a hlavně znectívačů Velikého Jana, jakými jsou Pavel Peroutka a Tomáš Dvořák. Chlapci, chlapci! Jestlipak to ví Zbyněk? Inu, za peníze …

Ale nezáviďme. Nakonec, ruku na srdce. Kdo z nás by to nevzal (ale sranda to je).

P.S. Nutno ještě dodat, že naši zběhnuvší bratři ve zbrani nehrají na výše zmíněném CD špatně a té muzice to jenom prospělo. Ale neberte to prosím jako ponoukání ke koupi!!!! Chraň příroda.

V novém roce se s dobrými zprávami roztrhl pytel. Jako by nestačilo, že Robert Křesťan přestal hrát na kytaru a už je tu další dělovka: ulízaný krasomrd Martin Černý vyrazil dobýt Ameriku. Ne jako tanečník u tyče v gay klubu, jak bychom všichni čekali, ale jako (To mě podrž!) countryový zpěvák. Škoda, že si s sebou nevzal i Jindru Malíka, mohlo být v Čechách o dva seladóny míň. Pravděpodobně by se jmenovali The Nosos Vibrátos. Ale nechme chudáka Malíka, který se snad brzo svými melodickými kudrlinami dokudrlinuje zase zpátky do skupiny Balet a věnujme se našemu countryovému vyslanci. Myslím si, že od příjezdu Kryštofa Kolumba Amerika nic podobného nezažila. Vepřová hlava, která mečí jako koza, toť vskutku podivný tvor. Zvláště pokud ještě ukáže něco z prstové jógy nebo co to provozuje, když hraje na banjo, bude jistě brzo odchycen a ukazován v mnoha zoologických zahradách. Nevím, jak to dopadne s pověstí české country (promiňte, zapomněl jsem, že v Čechách country neexistuje – kromě Wabi Samsona Kiďáka), ale doufám, že nás alespoň nevyrazí z NATO.

Tak se mi poslední dobou zdá, že čistota „bluegrassového způsobu života“, kterou za pionýrských časů hlásali mnozí puritáni dostává povážlivé trhliny. Stačí jen tak trochu zašilhat po aktivitách některých odrodilců. Nechci tu teď rozebírat akce našeho tahacího (dříve též puritánského) předsedy, o nich už toho v Trhači zaznělo dost a dost. Spíš mám na mysli ta individua, která za vpravdě jidášský groš zaprodávají své prohnilé duše v roztodivných tělesech všeho druhu. Pojďme se za nimi podívat:

• Podívám-li se více zpět, můžeme začít třeba bývalým Collegiálním Prevítem Iljou Herainem. Tento dříve uznávaný banjový Superman (tělem i duší) podlehl volání trampské divočiny a připojil se ke tramp-kuntry-bluegrrrr… (fuj!) kapele známého šišlavce Honzy Vyčítala – Greenhorns. Iljovo hudební vyžití je tam asi opravdu bezkonkurenční, a proto mě ani moc nepřekvapilo, když zřejmě ze zoufalství nad nesmyslnou letitou prací teď zkouší své štěstí i s kapelou Šmejd of Blue (nebo tak nějak???). Zdalipak se mu podaří úspěšně oprášit stohy tabulatur uložené v jeho hlavě…
• O muzikálu Benzín a mejkap tu již cosi proběhlo. Tak jen dodejme, že se tento geniální projekt za jistě nemalého přispění Marka Špeka Drába (testujícího, jak hlasité výtvory jeho hlasivek snese nebluegrassový posluchač) propracoval závratnou rychlostí k vlastní derniéře koncem listopadu 99…
• Znalce poměrů bývalého Torza zřejmě nepřekvapí, že šedá eminence Karel Mrkvička po svém hořkém zneuznání světem bg. zpěvu vyrazil na pole country. Za nepochopitelných okolností se mu podařilo do své nové kapely získat country kapacitu Tomáše Linku. A stejně jako v Torzu si k zakrytí svých fenomenálních hudebních výkonů najal Martina Kohouta (Forte), Libora Kameníka (Monogram) a nově Petra Seidla (Forte). Těžko říct, jaké pohnutky vedly tyto nepoučitelné hochy k nové spolupráci s Mefistofelem (taky vám ho tak připomíná?) Mrkvičkou. Zdalipak na tento počin doplatí méně, než na CD Torza, za nějž prý dodnes nedostal nikdo z nich (s výjimkou produkčního**) ani korunu a zlí jazykové trvdí, že ani nikdy nedostanou?
• Za Událost roku lze považovat plánovanou spolupráci zřejmě již také bývalých bg. „puritánů“ Tomíka Dvořáka a Páji Peroutky (oba Reliéf) se zmrtvýchvstalým Honzou Nedvědem, alias Bosou hlavou. Pokud k tomu opravdu dojde, pak už rozhodně nemám strach, že by Reliéf v budoucnu nevěděl, kudy kam. Zbyňkem zpívané vlastní skladby mají přece jenom tu nevýhodu, že jejich textům nikdo, ani rodilí mluvčí, nerozumí. Spolupráce s folkovým zombie Nedvědova formátu by mohla konečně přinést Reliéfu ty dlouho slibované české texty a jistě by pak Honzík neskrblil i s nějakou tou pěknou melodií. Nezbývá mi, než se těšit na novou desku Reliéfu, která by se mohla jmenovat třeba Reliéf nad Sázavou.

** Mrkvička

Kdo si o Martinu Metronomovi Mikulášovi myslí, že je to čistotný chlapec, šeredně se mýlí. Martinovým krédem je totiž: ,,Každej správnej chlap má smrdět i z fotky!”. Například letos na festivalu ,,Dotkni se Písku” překazil, pod záminkou nešťastné náhody, Marku Špekovi Drábovi jeho cirkusové číslo se sklenicí plnou piva na hlavě. Velmi obratně jí na sebe převrhnul a celý zbytek festivalu chodil s blaženým úsměvem a plný uspokojení ze své nové kolínské. Spolu se stetsónem a špičatejma botama skvěle vytvořil postavu Smrdutého Kojota. Ani nechci domyslet, kde našel po víkendu pivní sýr.

Ještě mi ani neoschlo pomyslné pero a už mně na mysli vytanula další šílená příhoda, která se taktéž týká exportu naší country. Nedávno se mi podařilo zapnout televizi v nevhodnou hodinu a na zcela nepřipraveného na mě vybafl Jiří Brabec se svým Country Expresem (osobně jsem kdysi dával přednost pořadu Dance Range, kde písničky alespoň odsejpaly a nebyly to ty strašný plakánky z „Emerikn Tap Fórdý“, jak s krásnou českou výslovností říkají na Country rádiu). Šoupnul jsem do sebe jeden Lokren a pohodlně se usadil. Jirka Brabců byl (jako vždycky) bezprostřední, prostě šoumen. Nejdřív mi ukázal odulou tvář Pavla Brümmera, která se ani nevešla na obrazovku a pak to přišlo: hoši od Taxmenů vyprávěli, kterak na mezinárodním country festivalu v Holandsku reprezentovali naši republiku. Prý to bylo velmi těžké. Chlapci prý byli nervózní. Nevím proč? Stvoření, která dokáží s klidným svědomím vyluzovat tak příšerné zvuky, jsou asi pomatená a vykolejená, ale hlavně musí být hodně otrlá. Tak jaká nervozita. Co byste řekli, že tam zahráli? “Nebeské jezdce” s podivně zamumlaným grónským textem. Ani nechci domyslet, jakou máme ve světě vizitku. Zároveň jsem však pochopil, proč mládenci hrají v maskáčích – po vystoupení mohou rychle splynout s krajinou a nikdo jim nenatluče. Na závěr vás chci důrazně varovat před jakýmkoli optickým, osobním a hlavně sluchovým kontaktem se skupinou Taxmeni – je to opravdu životu nebezpečné a v takovéto míře už to ani neléčí mindráky.

Tak jsme si v Jindřichově Hradci pěkně pobrečeli !

Pilo se šampaňské, gratulovalo se a tak všelijak podobně, neboť a to se podržte, ročník, jenž proběhl, byl už pátý!! Příští rok se bude slavit ještě víc, neboť to bude ročník šestý!! A přespříští rok…blebleble!!!

Akce to byla ale velmi zdařilá. Hráli Křupani, Vabanci, Modrotisci, Union s převelmi gestikulující zpěvačkou, Martin Fridrich zase o něco povyrostl, Honza Bican byl opět nesmírně vtipný a Lubošovi Hermanovi se opět o něco smrskly kalhoty. Mladý banjista Modrotisku Ruml to má zřejmě tak špatný s hlavou tak, že na ní musí nosit čelenku a tak vypadá od pasu dolů jako Lunetic a od pasu nahoru jako idiot, jak trefně poznamenal někdo z Vabanku. Největší dárek k výročí přichystala Nová sekce všem tím, že nepřijela, neboť nešťastník Mayer den předtím spadl ze schodů, ve čtyři ráno a jak tvrdí, zcela střízlivý!!! Chachachááááá…!!!!! Však my víme, jak to bylo!!! (viz Spiderman Mayer)

Rosťa Čapek se jako první český výrobce bg nástrojů postavil na zem a začal nazývat věci pravými jmény. Jednu řadu svých napodobenin banja nazval Dung Beetle. Původně mu chtěl dát jméno Scarabeus, ale uvědomil si, že kvalitě nástroje spíš více odpovídá název Hovnivál. Předmětem diskusí tedy zůstane, zda celá záležitost je projevem vlastního neotřelého názoru Rosťovi manželky-překladatelky, která se na přípravě Rosťova katalogu velkou měrou podílela, anebo Rosťův strach z odhalení v zahraničí, zejména v USA, kde je přeci jen větší pravděpodobnost, že zákazník pozná kvalitní práci. V této souvislosti je záhodno uvést na pravou míru informaci o objednávce Davida Grismana u Rosti Čapka. Ten všude vypráví, kterak si u něj David Grisman objednal “NÁSTROJ”. Nejedná se však o mandolínu, jak by si mohl nezasvěcený myslet, ale právě o výše zmíněného Hovnivála. David Grisman je totiž nejen sběratelem kuriozit a nepoužitelností, ale také vášnivým entomologem.

Jednou z kontroverzních osobností naší bg scény je Tomáš Tichý alias Hezoun (Nová Sekce, Blanket, 100 folk celsius). Je vynálezcem zvláštního stylu hry na mandolínu, při němž se pravou rukou mlátí bez přestání přes všechny struny a levá ruka bloudí po hmatníku v očekávání, že se nějaký tón chytne. Tento nebohý chlapec navíc podlehl dojmu, že je pronikavý bavič a neustále oblažuje posluchače humornými výlevy, kterým se směje jenom on a jeho přihlouplá kapela. Nyní mám však pro vás úplnou lahůdku: tento jinoch, který se vždy vysmíval Mikulášům za jejich boty a klobouky (Opravdu je to hrozné!), zkouší štěstí v countryové skupině El Paso Medarda Konopíka (toho, jenž stál modelem pro reklamního bobra firmy OBI), kde se snaží dávat chvaty elektrické kytaře. Součástí zkoušek jsou tzv. „zrcadlovky“ dobře známé od J. Pertlíčka a ke spolupráci byla přizvána i kostymérka a choreograf. Ticháč si ihned zakoupil „koně“, má objednané sombréro a doma před zrcadlem cvičí erotické pohyby, aby v kapele nezapadl. Nejpikantnější na tom je, že je to pravda. Až příště potkáte mexického pistolníka s mandolínou, neděste se, není to nějaký pomatenec, je to Tomáš Tichý.

Všichni jsme samozřejmě rádi, že se mezi námi pohybují tak slavní hoši, jako jsou bratři Mikuláši. Tyto dětské pornoherce*, kteří, jak říkával Miloš Somr (Protéza, Nota Bene), vypadají ve filmu stejně jako kdyby zrovna včera vylezli z Barikádovny (K.D.Barikádníků) a jsou, jak všichni víme, velmi úspěšní v muzice, můžeme vždy několikráte do roka viděti na TV obrazovce, kterak se honí, perou, kočkují, či deviantně oblizují s různými rybami, mloky, nebo drobnými psíky. To vše jsme si připomněli v pořadu Osudy Hvězd na ČT 1, kde byli bratři opět viděni v akci a kde se dostalo i na muziku v podání Royal Flush. V rozhovoru Martin působil velmi dospěle a měli jsme, mimo jiné, možnost poprvé vidět jeho poměrně čerstvého potomka, který je, mimochodem, velmi podoben Jardovi Teskovi, ale to jsou všechna mláďata do tří let (především myší a tulení). A tak snad jen závěrem. Nevíme, co je pravdy na tom, že byl Martin Mikuláš viděn na WC v CI-5, kterak mu z kalhot čouhá zlatý úhoř, nebo že v Čerčanech grilujou na zahradě psy, víme jen, že má díky Mikulášům bluegrass zase trošku té reklamy v TV.

PS: “Martine ty tenory asi nebudou pro tebe to pravý, viď ?”.

* Ve filmu “Zlatí úhoři” došlo i na lechtivé scény a bylo krásně vidět, jaký jednou bude Martin chlapák!

Také jste dostali pozvánku na večírek skupiny Zbyňka Podskalského Sunny Side do klubu CI-5? Prý první koncert v novém tisíciletí. No, no, no. Také si chudáci hoši myslí, že to nové tisíciletí už tu nějaký čásek máme. Ale nevadí. Nakonec, všechno zlé je k něčemu dobré. Když nové tisíciletí, proč ne nové předsevzetí? Jedno bych tu Zbyňku měla: “NEPOKRADEŠ!!!”.

Dle našich informací si Lukáš Mayer, rumomilec a banjista z Nové sekce nalezl nové hobby, díky němuž nemá již toliko času na muziku. Je to sport, jenž tak trošku souvisí s jeho nynějším povoláním (tj. výšková činnost: slunění postavy na střechách, zvracení do okapových rour, pokuřování a popíjení piva na kupolích kostelů.) Z Mayera se totiž zcela nečekaně vyklubal pavoučí muž, který sleze a zdolá jakýkoliv vrchol, či stěnu bez zajištění a někdy i bez držení. To se pak velmi odráží na jeho hře a vůbec schopnosti, udržet nástroj v ruce, neboť jak jsme byli svědky v komořanském klubu na koncertě skupiny Nawopak, jeho zteč budovy někdy končí pádem a zlomenou pazourou. Jaká smůla! Kdyby spadl na hlavu, jistě by se toho tolik nestalo, tam se toho již moc pokazit nemůže.

Opět jsme oslovili Mílu Peterku a u dobrého moku poklábosili.

TRHAČ: Tak co Mílo? Jak se ti líbilo na letních festivalech?

MÍLA P.: Ale jó, bylo to docela slušný! Sjezdil jsem co se dalo. Začal jsem Strakonicema a ty byly až na pár drobností docela slušný. Kopidlno taky nakonec vyšlo i když tam jezdí poslední dobou dost vožralejch.

TRHAČ: Která kapela Tě nejvíc nadchla?

MÍLA P.: No bylo jich dost, líbila se mi Nová sekce, Reliéf, Monogram, ale i ten Brandejs Band byl slušnej. Nevím proč na něj furt tak nasazujete!

TRHAČ: To my jim závidíme tu celkovou, lidskou a mravní dokonalost víš? Ale mluv, která kapela se ti nelíbila?

MÍLA P.: Hmm, tak těch bylo opravdu asi víc. Nechtěl bych nikoho urazit, už takhle se se mnou pár lidí díky Vám nebaví, ale například hodně špatně se mi dělá, když slyším ty Poutníky, to je šílená opera, to vážně zní jak komponovaný pořad ruských emigrantů nebo ty Fifty Fingers, ty jsou taky šílený. To je takovej ten odpad z různejch kapel, muzikantů který se cejtěj asi nedoceněný. Přitom jsou to vesměs slušný hráči, Malina i ten Bíbl, nebo jak. Né jako ten Rohlík, kterej zpívá, jak když má v hubě kus housky, nebo ta Štěpánková, tý to ale tak ňák pasuje, ta s tím svým kvikotem má kliku, že s ní někdo vůbec chce hrát. Ono v tom ale bude asi něco jinýho, jak jsem si všim, tak má zase novýho koně a….ale do toho mi nic není.

TRHAČ: A jak se ti líbil ten Švýcar?

MÍLA P.: Jó, ten byl dobrej, trošku exhiboval, ale je vážně dobrej. Já moc tohle předvádění nemám rád, radši mám normální kapely, s normálníma písničkama. Trošku mě zarazil Petr Brandejs, jak z něj byl vyhřezlej, takovej tříakordovej ortodoxák, panečku a jak slintal!

TRHAČ: Co říkáš skupině Union?

MÍLA P.: To je ten rychle hranej folk, né? No to je tragédie! Nejsou to zlý muzikanti, ale ňák asi nevědi kudy kam. Ta holka, ta Sladká taky nezpívá špatně, ale je z ní cejtit ten jih. Takový to šeptání, úpění a klepání hlasem, tak se přesně zpívá v Budějovicích. Jednou ale asi bude dobrá, pokud se odnaučí při zpěvu mávat rukama, jak na srazu hluchoněmých orangutanů, ale to víš, zpěvačka roku to nebude, to by musela bejt z Náchoda, nebo z tý předsednický party.

TRHAČ: Mílo, čtenář Norbert Frýd z Dolních Máků se ptá, jestli je pravda, že jsi založil skupinu Log.

MÍLA P.: No to je naprostá hovězina! S touhle partou bych nechtěl bejt vůbec spojovanej. Ti hrajou vyloženě jen na hospodský úrovni. Nahoru se dostali díky tomu, že jezdili hrát do Německa s Deanem Reedem, indiánský plebs v těch jeho bolševickejch filmech. Ve filmu “Zpívej kovboji” dostal tenkrát Jarek Dvořák do ruky poprvně banjo. Byla to jen filmová atrapa, která měla jen 3 struny, ale Jarek na něj hraje doteďka.

TRHAČ: Říkalo se že si dopisuje s Ralphem Stanleyem, né?

MÍLA P.: No to se říkalo, ale pravda je, že si psal s Reedem a s Gojkem Mitičem, který neměli o bluegrassu ani páru.

TRHAČ: A proč myslíš že mají takový úspěch?

MÍLA P.: To není úspěch, ale protekce. Dean Reed měl totiž v Kopidlně chatu hned vedle Macákových. Závěrečná scéna filmu “Pokrevní bratři” se dokonce točila u Macáků na zahradě, hned vedle angreštu.

TRHAČ: No to sou věci člověče, co ty všechno nevíš? Mílo, v asociaci jsi skončil, ale řekni, neláká tě třeba nějaká spolupráce na Internetu?

MÍLA P.: A víš že ani né? Když si přečtu jaký jelita si tam vylejvaj hrdlo a jaký hovadiny tam řešej, třeba na tý BG konferenci. Tuhle se tam zase úplně vyprázdnil ten Rohlík. Takový ty kecy, že neměl čas se zatím asociaci věnovat, ale že teď do toho šlápne a že všichni uviděj, kam ten bluegrass povede. No to se fakt bojim! Anebo stačí si přečíst reakce toho Brandejse, nemyslím ty jeho masturbační návody, stačej reakce na jednoduchý otázky těch ostatních účastníků konference. Jak ten dokáže bejt arogantní, to je teda něco!

TRHAČ: Tak ti Mílo zase pěkně děkujeme a nashle.