Vážení, milí přátelé!

Jak jste si zajisté všimli, náš zimní spánek se poněkud protáhl, a proto se k Vám osmé číslo dostává až nyní a opět to není tím, že bychom neměli o čem psát. Prostě a jednoduše: máme svých starostí dost; jen pro ilustraci: mně například na trampu vlezla do nosu ploštice a do dnešního dne (a je to nějaký pátek) se mi ji nepodařilo vylákat ven. Jistě uznáte, že ve světle takovéto události je zpoždění ve vydání jakéhosi nactiutrhačského plátku čistě okrajovou záležitostí. A to bych mohl pokračovat. Dunivá Kateřina na jedné jarní výpravě při výuce uzlů zašmodrchala jedva se vylíhnuvšího slepýše a stála 23 dní na hanbě u totemu. Co veselého se však zatím událo v našem bluegrassovém mikrosvětě. Mě pro změnu velice pobavil Zdeněk Roh, kterého obdržení Trhače skrze bluegrassovou konferenci natolik rozlítilo, že se z této odhlásil., přešel do ilegality a nechal se slyšet, že se o vedení BGA utká se samotným Bahńákem, ech tedy Mažňákem, přičemž půjde o to, kdo lépe napodobí střízlivého Honzu Macáka. Protože ho však takto nikdo neviděl, odehraje se tento souboj ve zcela abstraktní rovině. Nebude tedy nouze o žertovné převleky a kanonádu grimas, zvláště pokud v porotě zasednou Větráci v čele s Dr. Plzákem.

Každému kdo si chce udělat jasno o naší BG scéně doporučuji pořídit si CD – Banjo Jamboree ´98. Toto monstrózní megadílko vzniklo na popud vynálezce Kopidlna, BG barda Honzy Macáka a našeho oblíbence, známého klaďase Petra Brandýse (nástěnkář Alois Brandýs Bandu). Vnímavější jistě podle názvu pochopili, že se jedná o záznam z Banjo Jamboree, z roku 1998. Nic proti tomu, do archivu se jistě hodí, jen výběr kapel a počet udělených písní připadá mi jaksi pofidérní. Nějak mi prostě nehraje počet písní jednotlivých partiček. Reliéf a Brandýs banda mají totiž na CD po třech písničkách, ostatní po dvou a skupina Cop zde má pouze píseň jednu a ještě přezpívanou duem Hložánek – Přibylová, v doprovodu rómské skupiny Točkolotoč. Z písně zůstalo původní jen Leichtovo nenapodobitelné zahlalolení: “Kamarádi nazdar!” (myšleni kamarádi) U skupiny The LOG si nejsem tak úplně zcela jist, zda by měli vůbec chodit, mluvit, žít, dýchat a hrát v Kopidlně, natož pak být zařazeni mezi NEJ – kapely, ale asi dobře pijou a se správnými lidmi, což je dneska zřejmě nejdůležitější. O to smutnější je pak ta skutečnost, že se na tomto festivalu nemohou prezentovat kapely jako je Nová Sekce, Cool Band a Dřevěná Tráva, kterým nějaký Log nesahá ani po hýžděl. Vrcholem humusu na tomto CD, pominu-li celkovou zvukovou nekvalitu, je pak zcela nenápadné, ale pro cvičené ucho velmi patrné, vmíchání potlesku do Poutníkovské instrumentálky, plné Hulánových hadů a měkkýšů, což mi od hlavního míchače předsedy připadá velmi, velmi, velmi nečestné a nesportovní. Třikrát fuj !!!

Tak nám ten Zbyněček Burešojc neustále roste a roste. Né do výšky, samozřejmě, to už by snad ani nebylo pěkné, ale jako osobnost. Nedávno začal chlapec pidlikat s EG Revivalem na banjo a už je i tam ředitelem. Nevím co je pravdy na tom, že nechává Bertíka za chyby klečet na hrachu, pouze o chlebové polévce, Peroutku v šatně týrá, štípe do bradavek a vysmívá se jeho citovým neúspěchům, že Jahodu neustále do žeber a podbříšku pošťuchuje a Drb O´Hlavovi vousem lomcuje, vždy když falešný zpěv z jeho úst zaslechne, ale co víme naprosto přesně je, že nepěkně vyštípal z kapely Ondru Holoubka, starého to dobráka. Nejprve mu prý zakazoval hráti sóla, které zřejmě nebyly natolik tradiční dle jeho vkusu a posléze usoudil, že na dobro bude hráti on, neboť jedno má náhodou doma pod pelechem. Takže 3 krát HURRÁÁ!!! Máme dalšího, chytrýho multiinstrumentalistu !! Jen trochu lituji jeho rodiče a spoluhráče, ti si z tolika nástrojů, které nemocnému, malému, slabému Zbynďovi musí nosit, zajisté naprosto vytahají ruce !

Tak jsem si vyškubl z jakéhosi plátku (tuším Katka, či Méďa Pusík) pěkný článeček. Jedná se o rozhovor s novou country hvězdou, Staniou Fritcherovou. Tato podivná osoba je bývalou členkou sesterského dua Nektar a poté brutální porno-skupiny, Country Sisters, známé v BG kruzích coby White Vulva´s, složenou také z několika ex-grassových zpěvaček(Báry), které z BG scény přešli radši do takto odpudivé, rádoby komerční tlupy. Tato osada, jak je všeobecně známo, hraje na podiu pouze z playbacku, čehož si zajisté všimnete především při jejich tanečních a varietních výkonech. Hudební neschopnost potom dohání bílými nástroji a minisukněmi, což zvláště u jejich postarší, tetované kapelnice (r.1938 byla prý v Polsku mariňákem) působí převelice komicky. Jediným kladem tohoto parytmického tělesa je pak ten fakt, že si jich v Čechách mnoho neužijeme. Ale zpět ke Stanie. Tato ex-White Vulva, bývalá to družka bývalého to houslisty Ročka, nejprve natočila, se “Zpívajícím Hybridem” Josefem Zochem, několik zcela scestných písniček, poté “opráskla” pár věcí od Tučného (s jednou vyloženě excelovala v Rozjezdech pro hvězdy) a po krátké odmlce se vrhá, dle jejích slov, na Pop Music. Tak to se máme tedy, zřejmě, na co těšit!

PS: Ještě jsem ani nedopsal tento výplod a objevil jsem další roztomilý rozhovor se Staniou. Říká o sobě, že je erotická a stěžuje si, že už dlouho neměla ten správnej “kus” chlapa. Volní chlapci, Mayere, Marku, Kaisere, Bureši, Peroutko umejt a přihlásit se !!

Tak jsem před časem navštívila koncert Petr Brandejs Bandu, těšíce se zejména na hosta Petra Kůse a jeho občasné sdružení Fámy. Tušíc ovšem, že bude Petr hráti s Brandýs Bandou, rovnou bych snad zůstala doma a věnovala se domácím pracím. Pravda, Honza Máca hrál moc hezky a Jahodu poměrně v klidu nahradil, ale to co tam hrál náš “nejlepší banjista”(vlastně tahačkář) předseda a nový kytarista P.B.B.- Plucha, to bylo vážně nepěkné. Měli by možná chlapci slézti z oblaků slávy a začít zase trochu cvičit, třeba podle nějaké dobré, české školy (Šruma, Hulán, Brandejs, chachacháá.), anebo se řádně podívat na to, co na desce Fámy hrají bratři Mikulášové. Taktéž při zpěvu to nebylo nic moc, připadala jsem si spíše jako na Matějské pouti, nebo na chodbě u krčního lékaře. To vše se ale ještě dalo poměrně snést, vždyť jako zábavná kulisa ke konzumaci to stačí, co mi však zježilo veškeré ochlupení, byl pohled na J. Mácu a P. Brandejse. Chlapci zřejmě taktéž najeli na Jardopertlíčkův, plzeňský způsob cvičení image – tzv. “Zrdcadlovku”. Oba se totiž na sebe zubili, jak Švorcová na prvního máje a po sólech (zvláště po nepodařených) si div navzájem neoblízali genitálie. Možná to zabírá na brněnských Country bálech, na přestárlé poutníkovské publikum, ale na půdě CI-5 to přátelé působilo vážně dosti komicky.

Z letošní Porty, kam jsem byl i přes svou nelibost vyslán redakcí coby zvláštní polní zpravodaj, jsem si přivezl mnoho zážitků, zkušeností a materiálu. Stálo mě to spoustu nervů, peněz a energie. Kapel bylo dost a ne ledajakých, ale v konečném součtu bylo na Portě spíše víc muzikantů a pořadatelů než diváků. Báry mě překvapily svým opět o něco unylejším projevem, chyběl mi pouze obr Koloděj, který si zřejmě našel svoji Stáňu a z Unylozic se odstěhoval. Reliéf se blýskl vlastními, nadlidsky beztvarými instrumentálkami, jinak nic nového. Na hlavní scéně byla k vidění Nová Sekce, která v půl jedné v noci terorizovala ala COP podřimující chudáky. Snad nejstrašnější výkon, co jsem slyšel, předvedl Petr Kratochvíl se svým Mentálním Hudebním Sdružením. Sice to bylo na hony vzdálené bluegrassu, ale zase to bezpečně vyhnalo všechny hlodavce z okolí. Největší sousto však na mě čekalo v podobě reklamního letáčku veselé estrádní skupiny De Tampier, ze kterého se pokusím cosi odcitovat: “De Tampier je tříčlenná profesionální skupina, která se zaměřuje hlavně na humorné písně a parodie” – na co jiného, že. Duší celého projektu Karel Tampier, což je pomatenec velice vyšinutého zjevu, jemuž by jméno Vampier jistě slušelo lépe. Za vše hovoří fakt, že tento nešťastník je porotcem na Portě. Další oporou je jakási Gita G., jejímž povoláním je “vykládání z karet a jiné okultní jevy”, a která při velkém zájmu ze strany publika “odpoví i na konkrétní dotazy”. Navíc vystupuje v samostatné show “G – bod Gity G.”. Celou formaci zastřešuje – a teď se držte – Jiří Mach (Weekend, Grassband), který se, jak vidno, žádné práce neštítí. Něco z pestré nabídky činností tohoto bandu: vystoupení v zábavných pořadech, na předváděcích akcích, plesech, vernisážích, pořady pro děti (Bacha, de Tampier! – pro vážnější zájemce může být připojena beseda s dotazy), komponování hudby jakéhokoli hudebního stylu na zakázku. Není to krásné, mít mezi sebou tak všestranné umělce? Svůj letáček zakončují sloganem: “Všichni tři se velmi těší, že budou mít možnost vykouzlit úsměv na Vašich obličejích, ne-li Vás přímo rozchechtat.” Co vám budu povídat – povedlo se jim to dokonale.

Tak se nám po letech vrátila na scénu jedna ex-politická, ex-bluegrassová tisková pracovnice. No není to, přátelé, nikdo jiný, nežli “Máma Bluegrassu” Irena Přibylová (alias Silence, alias Irma, alias Hledík). Tato pozitivně lustrovaná osoba se po deseti letech oklepala, vylezla zpod lopuchu a my opět máme tu čest čísti její fundované příspěvky do Folk a Country. Její popisky Amerických CD a hráčů jsou poměrně poučné a zajímavé, ale české scéně tato persóna mnoho nerozumí. Tentokrát mne nadzvedla její kritika nového CD Reliéfu. Né, že bych soudruhy z Reliéfu nějak lidsky miloval, zvláště na Zbynďu a Páju mám pifku, ale muzikantsky je poměrně žeru. Toto dílo má samozřejmě nejen své klady, ale i zápory, to víme všichni, vyjádřit se však o těchto junácích, že zpívají jalově, nebo ufňukaně to je slušná drzost a to zvláště od této podivné osoby. Ještě dnes mám na paměti její totalitní slinty ve Žlutém čtverci v Mladém světě, její upřednostňování brněnských Poutníků (v době kdy byl Křesťan ještě pohan a zpíval, jak když má hubu plnou buráků) a názory, že bluegrass se hraje jenom v Brně (dnes jen v Náchodě), ale i její podivné, portovní organizační schopnosti. Víme, samozřejmě, že Irma pro bluegrass v minulosti udělala dost (prý..), dokonce musela kvůli nám všem, proti své vůli (che..), vstoupit do cizinecké legie, k zásahové jednotce a k Lidovým milicím:”To nám ale, Irenko, je úplně putna, klidně jsi mohla ve svém brlohu zůstat zalezlá navždy!”

Ti, kteří se již naivně radovali z tajemného zmizení ostravského monstra jménem Radim Duda, nedávno v CI-5 hořce zaplakali. Tento humpolácký mastodont, přáteli přezdívaný “Porubský Frankenstein”, se po svém toulání světem totiž usadil kdesi na Liberecku a jal se opět oblažovat své okolí, tentokráte v řadách skupiny Farmáři, nebo Noví Farmáři, Modří Farmáři, nebo jak se, krucajs element, tito zemědělci jmenují! O Radimovi jsme již v našem plátku cosi psali, je tedy již zbytečné chválit jeho skromnou a ryzí povahu, či spekulovat o nejasných okolnostech krachu jeho manželství s Radimem Zenklem, každý přece ví, že mu ho přebral jakýsi černoch, jménem Hanzlík. Málokdo ovšem o něm ví, že při svých toulkách Indočínou, kde v džungli ve starých chrámech odhaloval kořeny bluegrassové mandolíny (Indočína-Mandolína), byl od 315-ti letého šamana při výuce břišního tance, orálně-anální cestou nakažen podivným virem, na Ostravsku a Liberecku zatím zcela neznámým. Ten způsobuje, že se Radim při hraní kývá ze strany na stranu, poskakuje z nohy na nohu (z levé na pravou a naopak), kroutí odulou hlavou a metá kozelce. To potom vede často k tomu, že po dohrané skladbě se kdesi v rohu pódia válí a nemůže vyndat obě ruce a nohy z nosu, uší a jiných dostupných otvorů. Zvláště špatně se pak vytahuje mandolína (zn. “Libida”) z ještě poměrně slušně fungujících řitních svěračů. Klika, že má v kapele staré, dobré farmáře, kteří si dokáží poradit s lecjakým dobytkem a Radima vždy rozmotají, vycévkují, vyždímají, utřou a postaví opět k mikrofonu.O dalším průběhu koncertu jen v kostce. Nová Sekce se opět vydatně opila, takže je jasné, jaká asi byla jejich produkce. Tichý Tom byl opět rozjívený a hustil do publika své oblíbené, vtipné vtipy, Špek halekal jak “U Hasičů” a Ivánek opět vůbec nevěděl kde je, tak pro jistotu hrál všechno od “A”. Jediným normálně vypadajícím byl pak horolezec Lukáš Mayer, kterého zřejmě již jakákoliv dávka alkoholu nemůže nikterak rozházet. “Chlapci, chlapci, z Vás by Rikitan radost neměl!!”

Tak se nám zase obměnila sestava skupiny Fifty Fingers. Svatava Štěpánková, pěnice a basistka, poté co se Brandejs oženil a nic už s ním nebylo, stejně tak jako se Škvarkem, který, snad jen proto, že je transvestit*, jediný odolal ďábelským svodům, zřejmě usoudila, že je třeba omladit band, vyměnit krev a bůhví co ještě a vnikla do Fifty Fingers. Vzala si sebou jen svého věrného, stále doufajícího Rohla a samozřejmě Pepu Malinu, následníka Pájy (“jak ty boží mlýny melou, že jo Pájo?”). Na kytáro hraje jakési fósaté chlapík, kamarád Rohlíka a na mandolínu jakýsi Bíba (Bíbábarybá, bíbábarybá…) zez Plzně. Měl jsem tu čest vidět několik jejich koncertů a nezbývá než doporučit každému, kdo má rád flegmatické kytaristy, Malinovské obličeje a dobře hraná sóla – především mandolínová, ale nevadí mu falešný, pubertální, rozklepaný zpěv a otřepané, ortodoxní skladby, vesměs prosté bůhvíjaké, strhující aranže.

* Na BG dílně si Škvarek, coby vyučující, s Milanem Markem, taktéž homosexuálem, vyžádali svůj pokoj a co tam prý se dělo, bylo neuvěřitelné!

Vy, kteří jste se rozhořčili nad fotografií Petera Rowana uváděného v jakéms plátku pod jménem R. Křesťan, vězte, že až k tak obrovskému omylu nedošlo. Známý americký transsexuál Peter Rowan totiž po několika česko – moravských šňůrách s Druhou Trávou, kdy nocoval na pokoji a někdy i pod jednou duchnou s Robertem Křesťanem, k tomuto brněnskému folkaři natolik přilnul, že po dobře utajené svatbě na radnici, kdes na Šumavě přijal Robertovo příjmení. K chybě ale přece jen došlo a to v uvedení křestního jména. Na tolik diskutované fotce tedy není Robert, ale jeho americký druh Peter Křesťan.

Nedávno se nám podařilo překvapivě poodhalit pozadí vzniku skupiny Horká linka. Již minule jsme se pozastavili nad tím, že tak veliká kapacita jako je ex – Greenhorn Tomáš Linka hraje ve skupině s takovým nechutným odvarem, jako je pan Mrkvička. Netušili jsme totiž, že pan Mrkvička býval kdysi nákupčím podniku Léčiva a že mu za nehty uvízlo nemálo balení již zrušeného a nyní nevyráběného léku Endiform. Na Endiformu je totiž Tomáš Linka se svojí životosprávou a sklonem k přežírání zcela závislý a tak je vlastně panem Mrkvičkou střevně vydírán. Pobledlý Tomáš se nám dokonce svěřil, že pokud nejsou kšefty, lék mu je odpírán a on se musí spokojit pouze s Endiaronem. Pokud ovšem hrají vícekrát do měsíce, nějaká ta krabička léku proti sračce se prý najde. Skupinu Horká Linka jsem slyšel a když nad tím tak přemýšlím, možná by mohli tabletku či dvě rozdat před vystoupením také všem divákům, ale to už necháme na nich. Vám ale, pokud se chcete vyhnout střevní kolice a kataru, radím abyste se této tlupě zdaleka vyhýbali. A ještě rada pro Tomáše! Hraj raději s Vabankama, ti mají již své zkušenosti a prášků tudíž plný tašky!

Nerad bych ve vás, milí čtenáři, vzbudil dojem, že jsem zasedlý na Jakuba Třasáka, ale jeho mediální veletoče není opravdu možné přejít bez povšimnutí. Nejdříve mně kdosi podstrčil výstřižek z novin z titulkem “Žijí mezi námi” a plakátek na nové album výše zmíněného pubertálního génia. V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak měl Jakub nerovnoměrný průběh stáří. Tři roky mu bylo pět, potom pět let osm a nyní, když se obraz osmiletého, takřka dvoumetrového Třasáka stává neudržitelným, se konečně jeho otec rozhodl vydat šokující prohlášení: “Je mu 78 let”. Na fotografii je Jakub oděn pouze v housle, což jistě potěší nejednoho milovníka dětské pornografie, avšak původně měl být obrázek použit jako billboard pro akci: “Je potrat humánní?”. V rozhovoru se Jakub přiznává, že už umí všechno, a proto musel vynalézt vlastní hudební styl “Shaker music”, který sám charakterizuje jako něco mezi Velkopopovickou Kozlovkou a Napalm Death. Další perličkou bylo jeho vystoupení v pořadu “Prásk”, kde si chlapec vyrovnal dluhy s neutěšeným mládím, když celý pořad dojemně prošišlal, přičemž jsme se dozvěděli, že nemá rád, když mu někdo otáčí plyšáky hlavou vzhůru, jak si užíval s bratrem v “bungru” a jak přechází na dráhu sólového zpěváka. Ani se neloučím, to se máme na co těšit.

Opět jsme se sešli na pivě, se starým BG bardem, multiinstrumentalistou a ex-místopředsedou BGA, Mílou Peterkou.

TRHAČ: Ahoj Mílo , dlouho jsme se neviděli, máme tu pro tebe spoustu dotazů, od našich čtenářů. Tak například Jiřinu Málkovou z Prachatic zajímá, v jakých skupinách jsi za ta léta působil.

MÍLA P.: Tak to by bylo na dlouhý povídání, za ta léta jsem hrál snad s každým!

TRHAČ: Máme čas Mílo, jmenuj alespoň ty nejdůležitější.

MÍLA P.: No tak dobře. Tak tedy moje první kapela byly Kaskády. Byl to spíš takovej folk, ale byly tam i bluegrassový prvky, například jsme hráli v modrejch košilích. Teda do tý doby, než tam přišel Jupp.

TRHAČ: Myslíš Juppa Konečnýho z Folk a Country?

MÍLA P.: Jó, toho. Von tam přišel s těma foukacíma klávesama a v tu chvíly to začalo jít pěkně do prdele, ale to tam nepište, napište třeba z kopce!

TRHAČ: To víš, že jo, to bysme si netroufli.

MÍLA P.: Hm, jako bych vás neznal. Ale k tomu Juppovi, von to už tenkrát byl pěknej mrmla, kterej neznal nic jinýho než to svoje folkový pištění. Skládal dokonce texty a ty byly tak hrozný, že jsem se vážně za něj styděl a tak jsem radši z kapely odešel. Jupp časem pochopil, že to s tím svým předkusem v muzice moc nevytrhne, vrhnul se tedy na organizování, politikaření a jak vidíš nakonec to dotáhnul dost vysoko.

TRHAČ: No jo, je z něho velký zvíře.

MÍLA P.: No jo, to tedy jo! a podle toho to u nás taky s muzikou vypadá ! Teď nedávno jsem ho viděl v televizi, v ňáký zahradě, či co. Mlel, že na špici jsou neustále stejní hudebníci a písničkáři, jako před deseti lety. No aby né, ty vobludo! Vždyť tam nikoho jinýho nepustíš! Dokavaď ti nesou prachy, proč bys tam pouštěl někoho mladšího a ještě k tomu bluegrass, že?!

TRHAČ: Jasně ale nechme Juppa, víš že na něj Míša Leicht nedá dopustit, uklidni se a pokračuj, co třeba Copáci?

MÍLA P.: Jó tak s těma jsem si užil! Ale ještě s těma původníma, s Jirkou Helekalem na kytaru. To Míša Leith ještě chodil do hornickýho učiliště a do kapely přišel, když já jsem končil. Pamatuju se, že přišel na první zkoušku celej černej a v přilbě s baterkou na hlavě. Tenkrát měl nějaký sexuální problémy – už jste o tom něco psali, že prej když v dole spustili stroje, tak mu naběhla erekce a cloumal sebou tak že….

TRHAČ: Dost Mílo ! Myslím, že tuhle pasáž vynecháme ! Nechceme být v našem plátku vulgární, jako nějací předsedové asociací!

MÍLA P.: No jo, ten si taky tím svým výlevem na internetu pěkně nadrobil! Kde člověče tyhleti cucáci berou takovou odvahu a drzost někomu dirigovat, to teda nevím.

TRHAČ: Dobře Mílo, Péťu už necháme na pokoji, vždyť víš že to blbě nese. A my ho přes všechny ty jeho úlety máme doopravdy rádi.

MÍLA P.: No tak to vám vážně žeru, vám tak zrovna!

TRHAČ: No fakt! Ale pokračujme, co třeba Jihočeši, co Sem Tam?

MÍLA P.: O těch mi ani nemluv! Sem Tam jsem založil společně s Lubošem Markem a Jirkou Smržem. Pak se přistěhovala z Jižní Koreje Pavlína Jíšová a to už jsem tam nemohl vydržet. Dneska zpívá docela slušně česky, ale tenkrát to jihokorejský vřeštění vážně nešlo poslouchat a to nemluvim o tom, že s ní nic nebylo. Víš jak to myslím? Jako v sexu a…

TRHAČ: Tak vážně Mílo už dost! To sem netahej, to napiš třeba do BG Listů, tam ti to jistě rádi otisknou!

MÍLA P.: Tak promiň, už si dám pozor.

TRHAČ: Poslední otázka Mílo, jmenoval si Luboše Marka, není to příbuzný Milana Marka z Vabanků?

MÍLA P.: Jó je! Nejsou si sice moc podobní, ale je to jeho nevlastní děda.

TRHAČ: Tak ti Mílo pěkně děkujeme a nashledanou příště!

K našemu velkému zármutku Vám musíme sdělit, že jsme byli nuceni pozastavit fungování P. O. Boxu, neboť reálná situace vypadala tak, že jsme 3/4 Vašich finančních příspěvků vložili zpět do jeho provozu a Trhač pak platili ze svého. Budeme se snažit co nejdříve najít nějaký dobrodružný způsob, jak byste nám peníze mohli zasílat.